INDUKCE A DEDUKCE. Chodím-li několik let den co den po lesích a vidím-li tam hřiby, klouzky, lišky, modráčky, muchomůrky a ryzce; uvědomím-li si jednoho dne, že všechny tyto rostliny, shrnutelné společným rodovým jménem houby, liší se od valné většiny ostatních rostlin tím, že nejsou zelené, totiž že neobsahují chlorofyl; a jsem-li ducha vědecky hloubavého, odhodlám se konečně k této úvaze:

Hřiby, klouzky, lišky atd. nemají chlorofyl. Hřiby, klouzky, lišky atd. jsou houby. Závěr: Houby nemají chlorofyl.

Dokud jsem ovšem neprozkoumal všechny houby, jež rostou na světě, nemohu dojít k závěru bezpečně jistému; a i kdybych byl nejučenějším mykologem, totiž znalcem hub, jejž kdy lidstvo zrodilo, nemohu vědět, neroste-li někde v klíně temné Afriky houba, jež navzdory mému induktivnímu tvrzení chlorofyl přece jen obsahuje. Nuže: získávání všeobecných poznatků nebo zákonů ze zvláštních případů nazýváme indukcí. A dedukce je pravý opak indukce: odvozování zvláštních případů z věty obecné. Vím-li, že nadměrné fyzické výkony škodí srdci, usoudím deduktivně, že maratónský závod je škodlivý srdci, aniž bych k tomu potřeboval zkoumat srdce maratónských závodníků.

Vypadá to jednoduše; žel ve filosofii nic není jednoduché. Indukce je pýcha a síla filosofů a badatelů empirických; říkají, že všechno, co člověk ví, zvěděl cestou indukce. Racionalisté však na to namítají, že sám princip indukce se opírá o rozumový, na zkušenosti nezávislý předpoklad zákonnosti světového dějství. A zastánci indukce namítají proti dedukci, že všechny obecné věty, z nichž dedukujeme jednotlivé pravdy, byly získány indukcí; v našem příkladě bychom nemohli tvrdit, že nadměrné fyzické výkony škodí srdci, kdyby správnost této věty nebyla bývala ověřena zkušeností. Tento spor nebude ukončen definitivním vítězstvím jedné nebo druhé strany, nýbrž nedostatkem zájmu. Myslím, že se to už stalo.


[BACK]